pozemskou instanci. Realita byla ovšem značně drsnější, neboť hlavní vliv v tomto sporu měl samozřejmě Lammingen se svými šlechtickými přáteli. A tak na jedné straně byli odesláni chodští zástupci ode dvora do Prahy k místodržícím, údajně mající kompetenci jejich záležitosti vyřídit, na druhé straně ovšem byl vydán zároveň duvěrný, leč naléhavý příkaz k zatčení chodských předáků ihned po jejich příchodu do české metropole.
   Duvěřivost a naivita zástupců chodského lidu nadále trvaly i když o výše zmíněném císařském přípisu nevěděli - a po návratu z Vídně domů a za příprav na další cestu do Prahy jejich optimismus byl stále větší. Kruté zklamání přišlo za několik dní, když na konci druhé červnové dekády třiadevadesátého roku byly okamžitě po vstupu Chodů na pražskou půdu zatčeni a vzápětí byla před jejich očima roztržena a zrušena jejich privilegia.
   Na Chodsku se zatím situace značně vyhrotila. Lammingen poslal správce Koše do Draženova, vědom si čelného postavení Kryštofa Hrubého, aby zajistil dokumenty přitěžující rychtářovu postavení. Koš zde nepochodil, naopak při návštěvě sedláka Podestáta v sousedním Újezdě byl chycen tamními sedláky. Záhy se mu ovšem podařilo uniknout do Kouta. Na potlačení rebelie bylo následně vysláno vojsko, které poté po krátkém boji u Pocinovic odpor Chodů zlomilo.
   Nepodal se ale Kryštof Hrubý, jenž byl záhy nato z vazby propuštěn a poslán místodržícími na Chodsko s rozkazem přivést chodské sedláky konečně k poslušnosti. Neučinil tak, naopak se vypravil znovu do Vídně na předem ztracenou cestu, kde s pocitem nejvyšší odpovědnosti za své krajany chtěl hájit jejich práva. Krajský hejtman jej pak nazval nejpřednějším z povstalců.
   Smutné ovšem bylo, že jeho jméno bylo nyní uváděno i na žalobách od vlastních krajanů společně se jménem Kozinovým.
   Tato skutečnost a následné nové zatčení ve Vídni za posledního pokusu o získání pomoci na nejvyšších místech v září 1693 byly začátkem tragického konce chodského předáka. Po převozu do Prahy - byl vlastně vykonán za strastiplné pouti v poutech a pěšky - následovalo osmnáct měsíců těžkého žaláře v novoměstské šatlavě. Pro draženovského rychtáře to znamenalo trvale těžké podlomení zdraví, které uspíšilo jeho smrt. Přesto společně s Kozinou jako jediní z odsouzených odolali útrapám tělesným i duševním a vytrvali až do konce v přesvědčení o oprávněnosti své pře.
   Třebaže nátlak na soud z Lammingenovy strany - podněcovaný osobní mstou a záští - byl veliký, císařský rozsudek proti očekávání trhanovského barona odsuzoval jako nebezpečného rebela k trestu smrti pouze jednoho z vůdců. Statečný draženovský rodák by pravděpodobně stál na popravišti místo Koziny, jeho předčasný skon - stal se tak vlastně druhou obětí soudní nespravedlnosti - určil neblahý los újezdskému sedláku Janu Sladkému Kozinovi. Smrt Kryštofa Hrubého v pražském žaláři 1. června 1695 byla první ranou chodskému lidu v místa nejcitlivější.
   Slavný draženovský rodák zustává - opět společně s Kozinou - zosobněním chodské houževnatosti a vědomí oprávněnosti svých požadavků, po staletích vzbuzující obdiv a úctu svou odvahou a poctivostí o to více, o co byl jeho zápas nerovný. Proto pamětní deska na statku Kryštofa Hrubého v rodné obci vyzdvihuje jeho morální velikost a je připomínkou dalším generacím.
   Následovala léta smutku poznamenána porážkou a tragickým koncem obou chodských vůdců. Ale již za necelou jednu generaci, tedy v polovině prvního desetiletí následujícího sedmnáctého století stojí zástupci Postřekova, Klenčí, Chodova, Újezda a Draženova počátkem března r. 1706 opět na půdě pražského místodržitelství. Předkládají tehdy stížnosti na přetížení robotami a dávkami a také že "pro bavorský nevole a nepokojné jich mysle častými marši navštíveni jsouce, veliké outraty a časté škody podstoupiti musejí". Tehdy totiž byla v proudu válka o dědictví španělské a několik kilometrů na západ za Haltravským hřebenem již bylo nepřátelské Bavorsko, spojenec hlavního rivala císaře Leopolda I. francouzského krále Ludvíka XIV. Těsně kolem draženovských gruntů a přes selská a chalupnická pole a louky vedla strategická císařská silnice z Horšovského Týna směrem na Klenčí a dále do Bavor, která byla tehdy hojně využívána vojskem - tedy oněmi marši - pochodujícím na rýnská i italská bojiště. To si pochopitelně vyžadovalo nejen časté a povinné přípřeže, tolik zatěžující selské poddané v okolí vůbec a draženovké zvláště. Vedle vozů, volských a koňských potahů a samozřejmě vozků poskytovaly však vesnice na trase přesunu i nucené kvartýry nejruznějším regimentům v těchto letech krajem protahujícím nejen v této válce, ale i v konfliktech v následujících desetiletí.
   Chodské stížnosti onoho roku byly iniciovány opět z Domažlic podobně jako v době tragického sporu let devadesátých devatenáctého století. Za několik měsíců přednesli chodští poddaní - mezi nimi i draženovití další námitky, že musí zajišťovat dovoz surovin nutných pro provoz tehdejších

1 2 3 5 6 7 8 9 10 11