Spolu s tisíci vesnic v mocnářství byl i Draženov šokován mobilizační vyhláškou a první odvody na frontu postihly ve vsi sedmnáct mužů. Vedle svobodných mladíků i otců od rodin byli odvedeni i hospodáři, jejichž náhlá nepřítomnost v době nastávajících žňových prací byla obzvláitě citelná. Jako všude v zemi i v Draženově postupně nastával nedostatek zboží všeho druhu, především potravin, začaly rekvizice, které se postupem války zvyšovaly. Vesnici sužovaly aprovizační komise, zabavující stále častěji a ostřeji za policejní i vojenské asistence pracně shromažďované zásoby.
   Do vsi přicházeli uprchlíci z východní části monarchie, rodiny byly postihovány odvody svých blízkých a nejbolestněji pak zasahovány zprávami o jejich úmrtí na bojištích i v lazaretech. Ceny potravin nadále stoupaly, byl jich citelný nedostatek a jejich kvalita se neustále zhoršovala, navíc chyběly i ostatní základní potřeby (oděvy, textil, obuv). Byl nedostatek i pracovních sil, sklizně byly komplikovány povětrnostní nepřízní, přídělový systém mnohdy fungoval pouze formálně, kvetl černý obchod. Draženov jako ostatně venkov vůbec byl přece jenom o poznání v lepší zásobovací situaci než na dovozu potravin závislé město. Hodnota peněz ovšem rychle upadala a nastoupila nelegální, leč zcela běžná směna věcí za potraviny, z těch ovšem například maso bylo zcela ojedinělou vzácností, kvalita chleba byla velmi nízká - pekl se s příměsí kukuřičné mouky, otrub a žaludů - navíc jeho příděly byly kaloricky zcela nedostatečné.
   Rekvírovaly se i kovy, nejprve drahé a barevné, později i železo. Smutně pak zapůsobilo na draženovské sejmutí zvonu z místní kapličky v lednu posledního roku války. Již v předchozím roce byl zabaven i zvonek v lesní kapli u Dobré Vody.
   Válečná daň nejtíživější si vyžádala v Dražinově životy následujících rodáků: Blackého Jana, Cibulky Josefa (byl prvním padlým z obce) , Fronka Adama, Hány Jana, Hány Václava, Hány Ondřeje, Hány Bernarda, Kluga Josefa, Kluga Jana, Podestáta Jiřího, Nováka Jana, Příbka Jiřího, Přibka Jana, Rojta Ondřeje, Růžka Josefa, Řezáčka Jana, Sladkého Josefa, Sladkého Václava, Šerlovského Jana a Víta Jakuba.
   Po porážkách na frontách a stupňujících se nepokojích v zázemí se centrální mocnosti zhroutily na podzim roku 1918 a 28. října byla vyhlášena samostatná Československá republika.
   Do Draženova se postupně vracel mírový život, třebaže první poválečné měsíce byly těžké nejen po hospodářské stránce. Postupně se konsolidovaly i společenské poměry a ve volbách do poslanecké sněmovny i následně do senátu v dubnu roku dvacátého se profilovala politicky obec podobně jako většina českého venkova - naprostou převahou hlasů zvítizila Republikánská strana malorolnického lidu známá spíše jako agrárníci, podstatně méně a obě takřka shodně hlasů obdržely strany sociálně demokratická a lidová, pouze dva hlasy získala strana živnostenská. Takřka stejný poměr hlasů byl pak u všech následujících voleb meziválečného období.
   Pět let po válce byl na dražinovské návsi odhalen pomník obětem první světové války, kde byli uvedeni všichni padlí, zemřelí a nezvěstní rodáci. Po zadání návrhu pomníku akademickým sochařem V. Bretschneiderem tvůrci monumentu akad. Sochaři Blažovi byla emotivně působivá pískovcová skulptura mladé chodské matky s osiřelým synkem slavnostně odhalena za přítomnosti tehdejších předních reprezentantů společenského a kulturního života regionu, jako byl Jindřich Šimon Baar. Ten také pronesl sugestivní vlastenecký projev, jenž citovým zaujetím velmi zapůsobil. Dále se ceremoniálu účastnili spisovatel Jan Vrba, zemský školní inspektor a senátor Vojta Beneš, okresní hejtman Faltis, domažlický starosta Kellener i zástupce československé armády, major 6. hraničářského praporu z Domažlic Konopásek a další hosté.
   Jindřich Šimon Baar i jeho příbuzný J. Vrba měli k Draženovu úzký vztah jako klenečtí rodáci a tedy vlastně sousedi. Draženov se ostatně objevuje i v jejich literárním díle, jak je zmíněno výše.

1 2 3 4 5 6 7 9 10 11